MOTTO
"Dej mi mladou duši, Pane. Ať nenaříká, nereptá. Dej, ať neberu moc vážně své pošetilé malé já. Dej mi, prosím, humor Pane a milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života a umím druhé potěšit."

Husákovy děti

25. února 2014 v 18:46 | net |  Z internetu

Je mi čtyřicet tři. Prošel jsem z věku normalizace, kdy jsem se co by dítě doktora Husáka narodil, přes úchvatné časy sametové kocoviny, až k dnešnímu gangsterskému kapitalismu.Rád vzpomínám na své mládí. Přestože jsme žili v zcela nesvobodném režimu a drtili nás komunisté na každém kroku, jak mě zas a znova přesvědčují každý den méda masové manipulace, žili jsme tak nějak víc v klidu, spokojeně a spolu.Zato teď žijeme ve spěchu, nasraní a každý odděleně od ostatních. Mám z toho stres.Stres mám vlastně od rána do večera, když tak nad tím přemýšlím.Učil jsem se na střední škole v hodinách technické administrativy psát na stroji. Byl jsem druhý nejlepší ve třídě a udělal si i státní zkoušky. Později jsem rychlé psaní mnohkrát využil a využívám ho i ke své profesi. Pomalu se s ním však loučím.. vše se - nevím proč - odsunuje na ještě menší přístroje, mobily, ipody, kde mi jeden palec zabírá šíři tří písmenek... Mám z toho stres.

Československo, potažmo Českou republiku, jsem odmala považoval vždy za něco trochu výjimečného. Miloval jsem naši historii, stavby, mírumilovnost naší povahy, střídaní 4 ročních období .. vidím nyní, že kromě nových administrativních železo-betonových monster

nedokážeme postavit vůbec nic, co tu po nás zůstane ještě za dalších 250 let. Nevnímám také v naší zemi žádné osobnosti. Časopisy mi nabízejí, že jsou úspěšní ti, kteří vydělali peníze. Petr Kellner, Andrej Babiš, to jsou prý osobnosti. Nemyslím si to, jsou to tvrdí byznysmeni, kteří na sebe myslí jen poněkud víc, než ostatní a umí si vše zařídit. Je zde ale i pár těch skutečných. Některé znám osobně, ovšem o těch se masy nikdy nedozví. Většina z nich nesmí do masmédií, nechce nebo nesmí vystupovat na veřejnosti. Pro mé okolí jsou osobnostmi třeba rappeři, nebo herci. Někdy sportovci. No, pořád lepší než missky. Cítím beznaděj.

V Československu jsme vždy mívali dobré učitele a trenéry. Vykonávali svou práci s láskou a nadějí a většina z nich dokázala ze svých svěřenců vydupat maximum a skutečně je mnohému naučit. Řada lidí jezdila v létě dělat vedoucí na pionýrské tábory, které chystali dlouho dopředu. Děti si je dodnes pamatují. I já. Dnes patří učitelé našich dětí k nejhůře placeným vrstvám společnosti v poměru výkon/cena. Většina z nich navíc již rezignovala na to, že by chtěli děti vzdělávat a vychovávat. Řada z nich je na antidepresivech. Mám z toho vzrůstající depresi. Kašleme na děti? Mají z toho stres. Kouří trávu, pijí alkohol, holdují promiskuitě a poslouchaj metal. V práci se stávají workholiky a v 30 procházejí syndromem vyhoření. Proč? Mají stres.

V médiích nám za socialismu hodně lhali. Každý to věděl a naučil se tedy číst mezi řádky. Vnímal malé nuance odlišností, které pronikly do zpráv, nebo televizních seriálů. I současná média nám téměř ve všem lžou. Téměř nikdo to však neví. Lidé hodně věří tomu, co řekne Česká televize. Já ale vím, že stále více lžou. Snažím se to říkat lidem. Smějí se mi. Mám z toho stres.

Včera se mi zdál divný sen. Honila mě nějaká hyena.. běžel jsem dlouho, dlouho, ale pak už jsem nemohl. Zakopl jsem a upadl. Čekal jsem a v duchu jsem si říkal, tak si mě sežer, no. Když ke mně doběhla, měla tvář pana Rittiga. Už na ty zprávy nesmím tolik koukat. Je to děsivé.

Táta mě za komunistů učil znát politiku. Komunisti s ním po 68. roce zametli. Celá naše rodina měla trošku stres, nesměli jsme nikam jezdit, nesměli jsme na školy, tak jsme naháněli další ze strany vyhozené a tehdá znovu vysoce postavené, aby ředitelům škol vysvětlili, že děti přece nelze trestat za své otce, když jsou nadprůměrně nadaní. Zafungovalo to. Za komunistů bylo řada rozumných funkcionářů. Všichni se tak nějak znali, žádnej stres. Přesto jsem neslyšel o představitelích státu tátu mluvit jinak, než pan prezident Husák, nebo předseda vlády Štrougal. Neučil mě nenávist a jsem za to rád. Dnes, když poslouchám zprávy, anebo čtu internetové diskuse, kde se to hemží nadávkami, kde je vše zfanatizované, říkám si, že asi neměli štěstí na takového tátu, jako jsem měl já. A teď mají jen vztek a frustraci. A hlavně stres.

Jako malý jsem měl často angíny. Angína je smutek přetavený ve zlost. Ano, měl jsem zlost. Nechtěl jsem chodit do školky mezi ty sígry, které nezajímalo nic, kromě toho, kdo bude mít nejlepší hračku a nejlepší autíčko. Když mi ve třetí třídě předepsali při školní zdravotní prohlídce brýle, měl jsem stres, protože kdo měl brýle, byl něco méně. Teď mám mnohem větší stres. Zjistil jsem od své dcery, že není důležité jenom jak vypadáte, kolik máte make-upu, ale také jaké máte hadry, mobil, vlasy, kam jedete na dovolenou, a s kým chodíte. Důležité je co dělají vaši rodiče a hlavně, v jak velké vile bydlíte.Jako malý jsem hodně četl. Začínal jsem u prý agitky Malý Bobeš. Pokračoval jinými agitkami, třeba Neználkem. Ve škole jsme měli povinnou četbu. Ne všechno jsem četl, ale když na to tak vzpomínám, docela mě to obohatilo. Také dnes mají děti povinnou četbu. O čem dílo je opíšou během pár minut z internetových specializovaných servrů. Asi nemají čas číst.. mají moc učení a večer pak počítačové hry, internet, a nějaké ty horory.

Chodil jsem za komunismu hodně do kina. Každý pátek byl u nás na vsi v biografu za šest korun program pro děti (s vynikajícím Nu, pogodi! v čele), chodil jsem občas i na filmy pro dospělé. Mám rád filmy. Teď už do kina moc nechodím. Nemám na to čas, ani peníze. Prý se teď filmy stahují pirátsky z internetu. Ale na kradení já nikdy nebyl, víte. Rodiče a prarodiče, stejně jako škola a pionýr mě učili, že krást se nemá. Mám z toho stahování filmů a knih stres.

Vcelku jsem šikovný a přemýšlivý, od 88. roku podnikám. Nikdy jsem nepotřeboval žádné sociální dávky či pomoc od státu, žádný úvěr, vše jsem si sám zaplatil, dřel jsem od rána do večera i v noci, myslel jsem, že to stojí za to, že se to vyplatí. Podnikal jsem s přáteli. Párkrát mě podrazili, přišel jsem o dost peněz, nakonec jsem vždy vstal a zkoušel znovu jít. Ale už cítím, že nemám tolik energie to opakovat donekonečna. Jsem mladý, ale zesláblý. Je mi 43. Vidím, že se něco láme. Vidím, že nová mladá generace mě na důchod neuživí. Vychovali jsme je tak, aby mysleli jenom na sebe. Nastavili jsme jim státní kasu tak, aby tam byli jenom dluhy.

Za ty roky jsem našetřil pár set tisíc. Není to moc, jiní postavili vily, ale já nekradl, nedělal státní zakázky, jen podnikal a dělal, co mě baví, snažil jsem se, aby bylo lidem dobře. Teď nedávno mi národní banka 5% sebrala. Prej podpora proexportní a importní koruny. Mám z toho stres, protože to bylo už schovaný jako základní kámen na důchod. Od státu, abychom mohli důstojně žít, jako se snad žilo za socialismu, totiž žádný nedostanu. Nevím, co se mnou bude.

Někdy, když mám chvíli volno, jako že jich moc není, přemýšlím. Přemýšlím, jak komunisti stíhali financovat vzdělání, lékařskou péči, sport a kulturu, jak dokázali stavět nové stavby, metro, aniž by se nějak výrazně zadlužili, aniž by zadlužili generace příští, aniž by své národní státy vedli k bankrotu ve výhledu několika málo let. Nevím, nepřišel jsem na to. Ale přemýšlím si raději sám, když začnu přemýšlet nahlas, začnou mě lidi solit, že jsem prej komouš a fašoun. A že mám jet na Kubu, nebo do severní Koreje. Začínám to zvažovat.. třeba tam nemají zdaleka tak velký stres, jako my, občané svobodné společnosti.

Měli jsme za komunismu pár drobných radostí. Byly jim třeba děti. Teď už na děti nemáme čas a pokud je máme, chce nám z nich režim učinit kriply ještě v kojeneckém věku, když do nich naperou desítky očkování. Rádi jsme jezdili na chalupy.. ale na chalupy už nejezdíme, stavební materiál je drahý a většina z nás už nemá ani na benzín. Byli jsme hrdí na své sportovce.. ale zlatý hatrick i Nagano začínají zapadávat prachem.Je mi čtyřicet tři. Necítím se starý. Jsem jenom hrozně unavený a vystresovaný.Nedávno se ke mně do ordinace objednala jedna osumnáctiletá holka. Prý má stres. Až takový, že se jí v některých chvílích úplně vypne mozek. Já taky, holčičko. Jen jsem měl to štěstí, že jsem kromě stresu poznal i jinačí období. To mě zřejmě zatím drží na nohou. Díky Bohu, že jsem poznal cestu práce na sobě, i díky tomu dnes asi vůbec ještě dýchám. To mi dává, jako jedna z mála věcí, smysl.

Za svůj čtyřicetiletý život jsem už nakoupil tolik různých elektronických přístrojů, že při pohledu na další manuál se mi zvedá žaludek. Člověk aby každé tři roky komplet vyměnil celou domácnost. Nevím, zda se mám těšit na to, až mi bude nakupovat sama lednička. S přístroji jsou jenom problémy. Tahle civilizace je šílená, že jim chce odevzdat poslední zbytky své svébytnosti.

Jsem rád, že jsem vám to všechno mohl konečně napsat. Ještě bych mohl psát několik hodin, z čeho všeho mám stres. Ale udělalo se mi z toho nějak slabo. Tak už budu končit. Máme sice svobodu slova a tisku, ale nemáme už čas se navzájem číst a naslouchat si. Každý má svých starostí a svého stresu až nad hlavu. Tu a tam něco posdílíme dvojklikem na sociálních sítích, jedině tam ještě občas přelítneme, co je nového, ale jinak si žijeme každý svůj závod. Svůj závod o přežití v této nelidské době.

Je mi 43, snažím si najít svou životní partnerku. Žil jsem svobodně a volně, prej je moderní to singles, tak jsem si užíval. Měl jsem 16 vztahů, ale vždy mě rozchod dost bolel. Některé jsem sotva přežil. Rodiče a prarodiče mi vyprávějí, že měli za celý život jen jediného partnera. Dřív jsem nechápal, jak to mohli vydržet. Teď jim docela závidím. Příliš vztahů je stres. Mám srdce poseté šrámy.

Slýchal jsem také, jak se kdysi stěhovávali lidé jednou, dvakrát za život. Stěhuji se nyní pojedenácté a mám z toho docela stres.

Co chvíli odváží rychlá někoho z mých přátel či příbuzných do nemocnice. Jo, za komunistů také byly nemocnice, ale neslyšel jsem dlouhé roky o nikom, kdo by tam byl. Teď mají 30-ti letí infarkty a 20-ti letí umírají na rakovinu mozku. Že to je z mobilů? No jo, ale maj hlavně stres!

Před časem mi někdo poslal článek, že pokladní v hypermarketech mohou na záchod jen tehdy, pokud to schválí vedoucí a jen dvakrát za den. Zajímalo by mě, co na to komunisti. Já si to radši ani nezkouším představovat, zvýšil by se mi stres a když mám stres, chodím hodně čurat, což nechci, abych byl solidární s těmi, kterým to náš lidově demokratický režim už neumožňuje.

A možná je to symptomatické, když nám někdy naši rodiče, i naše děti říkají zkurvená generace. Tak nevím. Asi maj pravdu. Moc jsme toho tu za sebou nezanechali. Jenom konzum, drahé mobily, kreditní karty a hodně z nás dluhy. Věřili jsme hloupě politickým stranám, které vydrancovaly zemi tak, jako se to komunistům za 40 let nepodařilo. Anebo.. my prostě třeba jen měli příliš rychlý přechod z té pohody do stresu. Jo, 17. listopadu jsme to spustili. Asi jsme potřebovali trošku adrenalinu. A teď nějak ve spěchu, možná ze studu, začínáme odcházet.

Minulý týden jsem dostal zprávu, že se zastřelil další můj spolužák. Asi měl stres... jen tak mezi řečí mi to říkal jiný spolužák. Volal, jestli bych mu nemohl půjčit dvě stě litrů. Nesežene-li to do posledního, seberou mu barák. Řachl v podnikání, nezaplatil mu velký odběratel. Říkám hele, kámo, nemůžu. Šetřím. Mám pocit, že až budu starý a nemocný, každý se na mě akorát tak vysere.

Abychom si rozuměli, než mi zas někdo začne říkat komunisto. Nechci návrat starých časů. Chci jen, abychom si uvědomili, že každou společnost, každý režim, tvoří lidé. Jako vy a já. A s námi spousta dalších. A ti podléhají různým vzrocům, potřebám, domněnkám a chtěním. Velké peníze, které byly po revoluci všude na ulicích k mání, mnoha lidem zakalily nejen zrak, ale i mysl.Právě těmto lidem jsme, nevím z jaké pošetilosti, svěřili správu nejen nad majetkem nás všech, ale také nad našimi osudy, nad naším zdravím. Naše ryze materialistická civilizace žije podle všech znamení doby své poslední měsíce a roky. Každý, kdo výrazně chybuje, musí odejít. Vypínám rádio. Zas říkali něco o komunistické hrozbě, mluvili také o Ukrajině a o Rusku. Jo, maj pravdu. Zasraný komouši! Nebýt jich, všechno je dnes jinak. Všechno!

A třeba za to nemůžou komunisti. Třeba jsme prostě jen zasraní my všichni. Zasraný listvo! Co svět světem stojí, nikdy to nebylo jinak. Jak dlouho ještě?!

(tento článek je samozřejmě částečně literárně stylizovaná generační výpověď velké skupiny čtyřicátníků, lidí, kteří aspoň co do vnějších znaků rozhoupali pád Husákova režimu)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Míša :) Míša :) | 2. března 2014 v 19:50 | Reagovat

to je fakt skvělej článek...člověk se nad tím vším pak zamyslí :) aspoň já přemýšlím :) !

2 Majda Majda | 4. března 2014 v 11:09 | Reagovat

Problém je jenom a jenom v nás. Pokud si na něco chci udělat čas, tak si ho udělám. Je fakt, že čím dál tím víc lidí propadá chlastu, trávě, různým práškám a jiným všemožným drogám. Mezi dobré útěky patří taky televize, počítačové hry nebo nějaké sociál. sítě. Řekla bych, že je to také hodně o síle vůle, protože jestli dneska po škole půjdu do lesa nebo aspoň do parku, nebo jestli se rozhodnu ,že radši budu ležet a pustím si nějaký přiblblý seriál, je jenom na mě. V podstatě se můžeme alespoň trochu odprostit od televize, mobilů a toho všeho co dennodenně používáme a zároveň na to strašně nadáváme. Je to na nás jak to budeme všechno vnímat. Je to snad náš život a ne život někoho jiného.

3 Andulka Andulka | 14. května 2014 v 0:32 | Reagovat

Milá Majdo, nevím, kolik Ti je vlastně let, ale asi moc ne. Protože, až budeš mít rodinu a děti, budeš chtít, aby se měly dobře. Potom také nebudeš mít čas na nic jiného, nežli na to, jak sehnat dost peněz, aby Tvé děti měly alespoň to, co máš Ty. Pak také nebudeš mít čas na nic jiného, nežli na práci, to nebude o tom, že si pustíš nějaký přiblblý seriál, to bude o tom, že budeš v celodenním stresu a chvatu, že nebudeš mít čas na své koníčky, ale že budeš ráda, když si odpočineš, aby jsi zase mohla na počátku pracovního cyklu podávat požadovaný výkon. Bohužel, výše psaný článek je pravdivou výpovědí a současně obžalobou tohoto systému. Toto mohu s plnou zodpovědností říci i přesto, že jsem byl také za totality vězněn jen proto, abych byl dotlačen k podepsání spolupráce a k donášení na lidi, které jsem měl rád a kterých jsem si vážil. Přesto jsem se nedal zlomit. A i přesto říkám, že se za totality žilo o dost klidněji, nežli dnes. A ani lidé na sebe nebyli tolik jako psi. Zkus se nad tím zamyslet.

4 Miluna Miluna | 19. května 2014 v 11:35 | Reagovat

Ahoj, moc chytrý web. Vidíte, sedím a čtu, místo toho bych mohla jít do lesa nebo si číst knížky s dětmi. Je mi 43 let, jsem Husákovo dítě, mám tři děti, kterým chci zachovat standard, na který jsou zvyklé. Přesto souhlasím s Majdou, že vše závisí pouze a jenom na mně. Pokud budu chtít, půjdu do lesa, budu tam vodit své děti a učit je té nádherné poetice, kterou u PC určitě nezažijí. Když budu chtít, tak se budu celý den usmívat na škarohlídy a budu jim ukazovat, jak se lidi mají k sobě chovat.  Když budu chtít.
Vím, že většina z nás jsme v jádru dobří. Jenom se tu dobrotu bojíme ukázat. Dobro se většinou pojí s pokorou a skromností. Proto nás válcují ti Janečkové, Kellneři, Rittigové - bezohlední psychopatiční egoisté. Takových ale mnoho není. Většina je dobrých, a právě proto je ve společnosti tak špatná nálada a pocit zmaru. Psychopatiční egoisté jásají! Naše vina však je, že jim dovolíme se prosadit. Obávám se však, že toto je neustále se opakující jev co svět světem stojí.
Proto se nad to pojďme povznést, a CHTĚJME žít lépe.
Profil této stránky je usmívejme se na sebe - tak to pojďme dělat, většina se přidá a ...... bude nám dobře.

5 AaauceUndom AaauceUndom | E-mail | Web | 7. srpna 2017 v 10:59 | Reagovat

Segway Verona offers tours that make sure you will enjoy a fun and immerse experience of our beloved city. We combine Segway, our innovative way of transportation, with tours in the historical city centre. Through our explorations of 1 or 2 hours, we will bring you to the most breathtaking spots, so that, if you do not stay long in Verona, we make sure that you see all of the unmissable sights!

Segway is really easy to use! It is so intuitive that it feels like an extension of the human body. To understand why, consider this: if you stand up and lean forward, so that you are out of balance, you will intuitively put your leg forward. Segway works the same way: to move forward or backward, the rider just leans slightly in such direction, and Segway will follow your movements. It is also easy to turn right or left, since the rider just has to push respectively Segway’s handlebar.

Segway is safe. Anyone over the age of 12 can join our tours, except for pregnant women. Apart from these cathegories, we encorage people of every age to try Segway, because this self-balancing object can really make your experience in Verona much more delightful! In fact, if it is hot, you will enjoy some fresh air and avoid to sweat; if it is cold, you will have the possibility of staying outside the least possible time. It is proved that our 2 hours tours show you what you will see in 6 hours walking!

All the tours start with a little training on how to use Segway, because for us safety is the priority. However, we experienced that it takes just a little practice to master on Segway! There are no required skills and, in particular, no need to be able to bicycle. There will always be a tour leader with you, guiding the whole group, so that you can enjoy the view and the tour of Verona. Audioguides (available in different languages) will provide the information you need to fully comprehend the history and architecture of our main monuments, squares and buildings.

In particular, our 2 hours tour will show you: Piazza Bra, one of the biggest squares in Italy, with the Arena, the famous Roman amphitheatre; we will then take Via Oberdan in order to see Portoni Borsari, one of the ancient entrance of the Roman city; we will firstly explore Piazza Erbe and secondly Piazza Dei Signori, two squares full of symbols and buildings with enchanting beauty, and then see Arche Scaligere. Heading to the Duomo, Verona’s Cathedral, we will pass by Santa Anastasia, next to the Conservatory of music; after that, we will have a break on Ponte Pietra, the bridge with the breathtaking view of the Roman Theatre and San Pietro Castle (and much more). On our way back, we will stop at Juliet’s house, so that you don’t forget to take pictures and write your names on the walls! We will conclude our tour with Castelvecchio, the Scaligeri castle and enjoy its amazing view of Verona.

People who went on tours with us really appreciate our flexibility: we do not have fixed tour’s hours, so we can arrange the time that fits the best. Moreover, we try to adjust the path according to your preferences, spending less time on spots you have already seen and dedicate more on your favourite sights. Read what people say about us on tripadvisor...

So, if you want to make the most out of your time in Verona, contact us or stop by our office!

OFFICE HOURS: Monday to Saturday (only closed on Sunday) from 10 am to 5 pm.

DIRECTIONS: We are located in Piazza Cittadella 11b, very close to Piazza Bra, the main square with the Arena.

From Piazza Bra you can arrive at our office on foot (3 minutes): pass under the arch of the gateway with the big clock (Portoni della Bra) and walk through Corso Porta Nuova for approximately 100

http://segwayverona.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama